Někdy před polovinou roku 1833 začal továrník Johann Meyr (1775-1841), který provozoval sklárny Adolfov u Vimperku a Kaltenbach (Nové Hutě) na panství Zdíkov, jednat s majitelem panství Vimperk s knížetem Josefem Schwarzenbergem o možnosti založit novou sklárnu v odlehlých hlubokých lesích v Zátoňském revíru v údolí na horním toku Teplé Vltavy. Jednání skončila pro továrníka Meyra úspěšně a 26. října 1833 uzavřel smlouvu o založení sklárny. Tu uzavřel již s novým majitelem panství Johannem Adolfem Schwarzenbergem, který po smrti svého otce Josefa panství zdědil. Tak se rozběhla další úřední agenda na krajském úřadě v Písku a na zemském guberniu v Praze, které vydalo 3. dubna 1834 povolení ke zřízení nové sklárny. Již v tomto dokumentu se o sklárně hovoří jako o Lenoře - "…Fabriksetablissement der Name Leonorenhain …".

Johann Meyr jistě povolení uvítal, jakkoliv se zřejmě nepředpokládalo zamítnutí žádosti, neboť před polovinou 30. let již nutně potřeboval nové výrobní kapacity pro výrobu dutého i tabulového skla. Sklárna v Kaltenbachu již zvolna dosluhovala (roku 1843 byla zastavena, roku 1846 firma znovu obnovila její provoz) a sklárna v Adolfově ani po rozšíření o další pec v roce 1831 nestačila poptávce po dutém skle v době, kdy nastávala nová konjunktura v českém sklářství.

Stavba sklárny a osady v odlehlých lesích postupovala poměrně rychle. Nejobtížnější bylo vyklučení mýtiny pro její stavbu, neboť podle soudobých pramenů zde byl prales podobný Boubínu a při odkrývání půdy zde bylo nutno odstranit až 5 vrstev zahnilých a propletených kořenů a kmenů. Na klučení zde údajně pracovalo několik stovek osob. Vyklučení mýtiny bylo nejen obtížné, ale bylo velmi nákladné i pro bohatého Meyra a tak později často prohlašoval, že: " … by mohl celý ten kraj posázet stříbrnými dvacetníky, které stálo jenom vyklučení …". Již po několika měsících zde ale stála sklárna, obydlí sklářů a další budovy. Pravidelná tavba v první dokončené peci zde byla slavnostně zahájena 16. května 1834 a 1. června byla sklárna slavnostně vysvěcena za přítomnosti Johanna Adolfa Schwarzenberga a jeho ženy Eleonory, jejíž jméno nová sklárna nesla. O dva roky později zde byla uvedena do provozu druhá pec. Kolem sklárny začala rychle vyrůstat nová osada, která měla v roce 1837 již 20 popisných čísel. Ze 20 domů bylo 18 v majetku Johanna Meyra a bydleli v nich zaměstnanci sklárny nebo zde byly sklářské provozy. V čísle 7. byla škola, do které již v roce 1834 chodilo 34 dětí. V čísle 6. hostinec. V čísle 12. byla brusírna, číslo 13. byla vlastní sklářská huť, ve které byly také byty pro 3 skláře, kuchyně, sklady, komory a také stáje pro 28 kusů dobytka. Skláři zde také hospodařili na pozemcích propůjčených panstvím. V majetku jiných osob byly domy číslo 19. - podkovář (kovář) Thomas Traxler a číslo 20. - truhlář Josef Reif. Ve sklárně bylo ve 2. polovině 30. let 19. století zaměstnáno 16 sklářů, v přilehlých 14 brusírnách pracovalo kolem 70 brusičů, byli zde 2 rytci, při sklárně pracovalo tehdy také 32 pomocných sil a prameny hovoří o dalších 60 "pracujících individuích". Stavba sklárny v odlehlém koutu Šumavy pak pokračovala ještě dalších 12 let až do roku 1845, kdy zde byly dokončeny všechny plánované 4 pece a dostavěny velké brusírny, malírny a další rafinérské provozy a Lenora se stala "nejmodernější a nejkrásnější sklářskou továrnou" habsburské monarchie.




   Jitka Lněničková Sklo, doba, lidé vydání 24/2003