Pokud Váš zrak milý čtenáři (čtenářko) spočinul až na této stránce tak vězte, že historická pec na chleba v Lenoře není jen obyčejná stavba s nějakým účelem pro který byla postavena , ale že umí i vypovídat o sobě i ostatních a poslechněte si co nám chce říci:
Ne každý má to štěstí, že se narodí bohatým rodičům v bohaté rodině a tak tito lidé sobě rovni se dohodli s tím, co to štěstí měl ( k tomuto technická poznámka – bohatý nejen majetkem se pozná mj. také podle toho, jak jedná s chudými ) a na sklonku roku 1837 jsem se narodila já Veřejná pec na chleba, aby se Božího daru dostávalo všem. Nebyla jsem sama, měla jsem několik sourozenců, ale ty vzal již dávno čas. Od dobrých lidí vím, že lenorské pece byly pece dobré a měly i hezký tzv. vohoz. Ty v nedalekém Bavorsku ( a je jich tam také docela dost ) stojí dodnes, ale oblečení mají jiné, vypadají trochu jinak a jsou prý jakoby syrovější a nemají takový kabátek jako já. V sedmdesátých letech jsem ale měla jak se říká namále. Chyběla mi dvířka, střecha celá špatná a uvnitř celá rozbitá. Ale protože jsem už tenkrát byla stařenka, tak mně, říkalo se jim „památkáři“, vzali pod ochranu. To zařídil tenkrát nějaký pan Josef Pocklan. Bydlel nedaleko mě v domečku č.p. 16 v Lenoře. No, a pan Rudolf Raczký také z Lenory, mně dal jak se říká dohromady a začala jsem zase hezky funět. Prý byl chleba výborný, no snažila jsem se co to šlo. Ale trvalo to jenom chvilku, asi nebylo moc času na to, aby si lidé zadělávali doma sami na chleba. Doba se pořád hnala dopředu, samá modernizace, industrializace a já nevím co ještě, vždyť si to dobře pamatujete, že jo? No, a dopadla jsem obdobně. Zchátralá a zarostlá pámelníkem ve mně občas nějací paďouři zatopili. Ale to byly nejhorší dny mého života. Posílala jsem komínem různý domovní odpad a taky třeba i děravé holinky. Až na podzim v roce 1998 za mnou přišel nějaký pan Václav Mráz z Lenory a povídá, „Uděláme smlouvu a dohodu. Velká lóže pecařská se o tebe bude starat a ty budeš zase sloužit.“ No a tak jsme si plácli. Od té doby se mám jako v peřince. Každou poslední sobotu v měsíci, a to po celý rok od dubna do prosince si vždycky ráno zafuním a kolem poledne ze mně vypadnou bochníky, placky a pečivo jaké široko daleko nikdo ještě neochutnal. A ty Lenorské placky? No jedna báseň!

Voni vám vedou ty pecaři i kroniku a musím se pochlubit, že jsem už byla i vysvěcená panem farářem. No jo, ale to není všechno! Mimořádně, se peče poslední dobou, co jsem se skámošila s panem Augustinem Sobotovičem každou chvíli. Třeba dětem ze základky, třeba dětem postiženým a taky pro autobus turistů, pro kolaře, no prostě každou chvilku. Pan Sobotovič vod těch pecařů je na mně moc hodnej. Dám Vám na něho mobila, jestli chcete? Tak je to prosím 723 015 152. Ale víte jak to chodí v životě. Já se snažím, aby bylo, a nějaký mamlas z náklaďákem mi nedávno orval celou moji střechu a ještě mně chtěl poposadit od silnice tak, že jsem celá popraskaná. Bylo to modrý auto, ale víc se nezjistilo. No co taky no, jel v noci a to jsme všichni spali.

Ještě něco k těm pecařům. Voni mají mimo kroniky taky svojí hymnu. Je to ta lidová Pec nám spadla. Moc mne tím nepotěšili, ale o to se víc snažím stát pevně na zemi. Taky je prý moc nezajímá politika a říkají prý „To co si my občané sami bez politických stran upečeme, to si taky sníme. Mají recht. Jedinej politik, kterej za něco podle mně stál byl Eda Zeman. Určitě ho znáte je to ten bývalý ministr školství. Ten se byl za mnou podívat a moooc dobře jsme si tenkrát popovídali. Vykládal mi jak ho pořád masírujou, že nechce podepisovat moc těch peněz na tu drogovou prevenci, kolik voni chtějí. Bodejť, Eda vždycky říkal prevence není to, aby se někdo staral vo ty narkomany! Prevence je to, aby se za ty peníze postavily hřiště, sportoviště, klubovny a vůbec věci pro volnej čas pro mladý. Já si to taky myslím, pak nebudou mít roupy a ty narkomani se z nich nestanou. Dnešní děti moc o tom jak se vlastně ten chleba dělá a co to stojí všechny okolo úsilí moc nevěděj. Voni to ani ty dnešní zemědělci nemaj lehký. Zrovna minulé pečení se tu bavili, že pan farmář Hošna z nedalekých Vlčích Jam prý rozjíždí sýrárnu. No to bude bašta, domácí mléko, domácí chleba a domácí sýr! Tak mezi řečí jsem ještě taky pochytila, že mouku na pečení dostávají ty pecaři zdarma od paní Jeriové z Netolického mlýna a dřevo mi sem vozí pan Zdeněk Kašpar z Volar taky zadarmo. Chleba se tady u pece rozdává, no je to jako v komunismu, chleba zadarmo. Ale von ten Mráz něco povídal, že kdyby se podařilo ty politický strany zrušit a vládli by si vobčani sami, že by to asi lepší bylo, ale komunismus? No je to jak to je a já se vždycky musím smát div mi komínek neulítne, jak se tady některý ty lidičkové vo ten chleba doslova perou. Některejm je to třeba úplně jedno, že se na některý další pro jejich doslova Malá domů nedostane. No a já těch bochníčků na jeden zátop víc jak osm až devět neudělám a je zaděláno taky třeba i na problém. Voni ty pecaři tady vedle na přístřešku mají takovou malou kasičku. Pan Sobotovič ji občas vybere a ty peníze posílá na dobročinné účely. A jsme u toho ! Co děláte rádi a zadarmo, to má dvojí účinek. Ti pecaři zadarmo zadělají, já jim to zadarmo upeču a návštěvníci zadarmo ochutnají. Všichni, včetně mně to děláme rádi. A co ty peníze? Jako vedlejší produkt celé této myšlenky poslouží těm, kteří je potřebují víc než my. Tak takhle to u nás chodí v Lenoře U Pece.

No tuhle tu byl jeden pán s paní a že prý bydlí v Austrálii. Začali si mně voměřovat a že prý mi pořídí ségru u nich doma. Já jsem si tak myslela, povídačky naší kačky. No a ten Mráz tuhle na pečení říkal, že v kronice je nalepená fotka némlich té samé pece jako já a voni ti Australani mi tu ségru opravdu pořídili. A prý se taky ptali pana Sobotoviče na nějaký dobrý recept. No moc hodný lidi to byli. Prý jsou tam již hodně dlouho a na ten jejich chleba si nemůžou zvyknout. Ten pán povídal, že v tý Austrálii je snad všechno z umělý hmoty a někdy prý mu připadá že i ten chleba. A těch dopravních značek „Pozor klokani“ prý co tam je posázeno podél silnic. No musím se zeptat někdy ségry jak to tam vlastně u nich v Austrálii chodí. A kdyby jste si chtěl někdo třeba někdy zase popovídat, tak vám můžu dát třeba i mejlíka, jestli chcete. Tak je to prosím lenorskapec@seznam.cz.

Jakmile bude chvilička, tak Vám napíšu, von mi ten pan Sobotovič teď poslední dobou nenechá oddechnout a já jsem za to ale moc ráda a konečně jsem šťastná. Na Vás si ale určitě chvilku najdu. Tak se zatím mějte a pápá, anebo někdy za mnou (myslím tím za pecí).